historie Suchých Lazců

Kronika Tělovýchovné jednoty v Suchých Lazcích 1919 - 1976

kronika část 3.

stránkování v kronice TJ Suché Lazce

Každá politická strana mlela jinou mouku, to znamená, vedla jinou politiku, jinač s mládeží smýšlela a to nevedlo k dobrému konci, jedině k nejednotě v celém národě. Já jsem byl tehdy jako mladý kluk v dělnické tělovýchovné jednotě. Byla to u nás v Suchých Lazcích nejsilnější složka tělesné výchovy a sportu a kultury vůbec. Žili jsme tehdy přes všechny hospodářské potíže jako jedna rodina až do zrádné okupace roku 1938.

Tehdy jsme už měli svoje hřiště o výměře 70 aru, poněvadž se počítalo s výstavbou kulturního domu a tělocvičny. Hřiště bylo zřízeno na dost nepohodlném místě, na spodním konci naší obce mezi dvěma zastavenými ulicemi a bylo hned při jeho zakoupení kritizováno jako nevyhovující. Byl to pozemek z parcelace Štítinského dvora a tak se nedalo nic dělat. Soukromí zemědělci nechtěli nic odprodat, co by vyhovovalo pro pořádné hřiště a tak zůstalo vše až do zrádné okupace v roce 1938.

Hřiště bylo ohrazeno dřevěným plotem, jen tak provizorně a v roce 1938 než přišli okupanti, plot zmizel beze stopy. Taktéž se stalo i s ostatními věcmi, které tělovýchova měla, s knihovnou, pro hraní divadel, kroje k divadlům, kroje pro mládež, lékárnička v tělocvičně, lékárnička přenosná, obě řádně vybaveny medikamenty, dlahy dřevěné, dlahy drátěné, míče pro házení, zmizela hrazda s mosazným šroubením.

My mladí jsme museli po vyhlášení všeobecné mobilizace na vojnu a než jsme se vrátili zpátky, bylo vše vykradeno, a co zbylo, Němci zabaveno. A tak skončila činnost a rozvoj tělovýchovné jednoty v první republice v naší obci.

Já jsem měl funkci, byl jsem trenérem na nářadí, přitom jsem měl funkci samaritána a byl jsem členem divadelního kroužku. Měl jsem udělaný kurz první pomoci, do kterého jsem chodil v Ostravě v lidovém dome, a věřte soudruzi, že mi to bylo k životnímu prospěchu a poučení. Do kurzu pro zdravotníky jsem chodil v zimním období od listopadu do března, vždycky v sobotu a v neděli každý týden. Když bylo příznivé počasí, jezdil jsem na kole, když bylo špatné, tak vlakem. A tak jsem jezdil dvě zimy, než byly závěrečné zkoušky a byl mi vydán průkaz a odznak samaritán DTJ.

Musím se ještě jednou vrátit k tomu, jak obtížné bylo pro tělovýchovnou jednotu, že neměla vlastní tělocvičnu s pevným zděným jevištěm a nemá ji dodnes, aby se mohla nerušeně rozvíjet, s chutí zacvičit a provádět svou činnost ve svém a nebyla závislá na nikom jako nájemník. Jsou u nás v obci dva hostince, a oba byly majetkem drobných zemědělců, ve kterých jsme cvičili jako nájemníci za 1 200 Kčs ročně a to jenom za používání při cvičení. Za pořádání zábav a divadel jsme museli platit zvlášť. Hostinec U Věntusů má sál na patře a ten už dosloužil veřejným účelům, poněvadž je v takovém stavu, že se tam už nesmí nic pořádat. V přízemí bylo ještě pohostinství až do roku 1976 a tam stál v rohu klavír, který patří svazu mládeže a tam se chodila mládež vzdělávat při hraní na klavír a pod vlivem lahodných nápojů.

Ten druhý hostinec u bývalého p. Josefa Lusky má sál v přízemí, který slouží po opravě veřejným účelům dodnes. Jen tělesné výchově a kultuře sloužit nemůže a také už myslím sloužit nebude. To by se musel stát zázrak a zázraky se žádné nedějí, proto tělovýchova a kultura v naší obci spí. Do tohoto hostince chodí také mládež, stojí tam v extrovce gramofonový automat, tam se vhodí korunka a hudba hraje a mládež popíja a bavíse zvesela. Jen byste se tam měli tak namátkově podívat v některou sobotu nebo v neděli, jak tam je veselo a jak se tam mládež vzdělává.

Oslavili jsme již 30 let naší svobody, která nás stála tolik obětí a utrpení, ale v naší obci se pro kulturu a tělesnou výchovu zhola nic neudělalo. Proč, to vám teď napíši ze svých zkušeností ze svého života. Nikdo si dnes z těch mladých lidí, kteří dneska jsou na MNV nedovede představit, co jsme se nadělali za těch 20 let první republiky zbytečně jen proto, že jsme neměli vlastní kulturní dům a v něm tělocvičnu s pevným zděným jevištěm a nebyli jsme majitelem takového objektu, ve kterém by jsme se mohli nerušeně rozvíjet. Uvedu vám jen jeden rok té naší marné práce v tom ledajakém prostředí. Na každé Vánoce se hrálo divadlo, pak přišel Silvestr a jeviště i s tělovýchovným nářadím muselo ze sálu ven, poněvadž se pořádaly plesy. Mezi plesovou sezonou se připravovalo opět divadlo na Velikonoční svátky, tak se zase jeviště muselo postavit. Po Velikonocích nastaly letní zábavy, a tak jeviště muselo zase ven. Jeviště se muselo rozebrat i s pódiem, poněvadž v žádném sálu nebylo a není dodnes pevné zděné podium, to byla jedna velká překážka. Druhá taková věc byla, že nebylo místa pro uskladnění tohoto nářadí. U p. Josefa Lusky jsme museli, když jsme tam měli sál najatý, se vším, co bylo lehké, na pavlač, a ty těžké kusy ven pod okap hostince. Když vypršela smlouva o nájmu sálu a p. Luskovi se něco nezdálo a chtěl zvýšit nájemné a přišlo k nedorozumění mezi jednotou a p. Luskou, dostali jsme výpověď a padla klec. Nastalo stěhování k Věntusům zas na některý rok a to bylo ještě horší utrpení. Tam jsme museli zase se vším napůdu nad sálem a to bylo ještě horší než u p. Lusky.

A tak to chodilo rok od roku, až vypukla druhá světová válka a ta přerušila všechno a přešlo vše do nečinnosti. Po osvobození v roce 1945 se začaly zakládat politické strany a s nimi i přidružené tělovýchovné jednoty a mělo se začít jako před válkou. Soc. dem. strana začala ihned organizovat dělnickou těl. jednotu, poněvadž bylo k dispozici hřiště a tak se začalo s přípravou jeho znovu oplocení.

zdroj: paní Miluška Pchalková; přepis do digitální podoby zajistila Věrka Kubínová; autor: Josef Pchalek

sdílet kroniku na
Facebooku

kroniku zpracoval pro web
David Závěšický (2016)