historie Suchých Lazců

Kronika Tělovýchovné jednoty v Suchých Lazcích 1919 - 1976

kronika část 4.

stránkování v kronice TJ Suché Lazce

Toto hřiště si pamatuji hned při jeho zřízení, že bylo kritizováno jako nevyhovující pro sportovní hry už proto, že bylo zřízeno na spodním konci obce mezi dvěma zastavenými ulicemi z jedné strany hraničilo se zahradama a z druhé strany přes cestu s obydlenými domky. Přesto všechno jednotliví funkcionáři soc. dem. strany měli připravený materiál pro jeho znovu oplocení, jen nebylo lidí, kdo by plot postavil. Poněvadž měl každý práce dost okolo svého majetku válkou poškozeného. Materiál na oplocení hřiště byl získán z fondu Národní obnovy pro postižené Slezsko. A tak se všechno protahovalo, byly veliké politické třenice mezi stranama, nejvíc byla bojkotována strana KSČ, a tak se žilo v nesnázích až do roku 1948 do února. Přišly rozhodující únorové dny, kdy strana KSČ a všechen poctivě smýšlející lid zvítězil a nastala úplná změna ve vedení státu a strana KSČ se stala hybnou pákou pracujícího lidu v celé naší vlasti. A tak došlo i u nás v naší obci ke sloučení soc. dem. strany se stranou KSČ a právě ti členové, kteří nejvíc bili do strany KSČ a nejvíc špínu na ni házeli, byli přijati do strany KSČ, stali se jejími platnými členy. Dostali se až do výboru strany a tam byli navrženi při volbách do MNV a již měli, co potřebovali, hybnou páku celé obce a stali se neomezenými pány mezi poctivými občany.

Ale co s připraveným materiálem na oplocení hřiště? Ten se nesměl dát do sdružených prostředků MNV, aby se pokračovalo dále s výstavbou tělovýchovného zařízení při sjednocené tělesné výchově a sportu podle nových směrnic ustavených po únoru a tělovýchově a sportu. Toto nikoho nezajímalo ani na MNV ani členy soc. dem. strany, kteří přišli do strany KSČ s tou samou myšlenkou jak před sloučením. Materiál na oplocení hřiště zmiznul beze stopy a zapadlo vše v zapomenutí. Důležité účty se zničily a život běžel dál jako by se nic nestalo.

A sjednocená tělesná výchova byla odstavena na nečinnou cestu, byla opomíjena, odsunuta stranou, na MNV neměla žádného zastání ani žádné opory. Taktéž se stalo i s hřištěm, které po únoru 1948 přišlo pod patronát MNV, poněvadž MNV se stal právoplatným investorem při sjednocené tělesné výchově, a tak se mohlo rozhodovat dle libosti o tomto hřišti. Hřiště se uznalo jako nevyhovující pro sportovní účely, zabralo se na stavební místa a rozparcelovalo se, stojí na něm 7 rodinných domku.

Ale co s tělovýchovou a sportem, k tomu se už málo lidí hlásilo. Na vedoucích místech toto nikoho z představených činitelů nezajímalo, na to nebylo času. Každý jenom hleděl, jak co nejspíš zbohatnout a mít dobrý flek, kde se nemusí moc makat. A takoví lidé byli přijatí do strany KSČ a dostali se za členy MNV a tím se vývoj tělesné výchovy zastavil a usínal, až usnul v naší obci navždy.

Jak velké byly v naší obci možnosti pro získání kulturního domu a tělovýchovné místnosti, o tom se teď rozepíši. Teprve až v roce 1953 se našlo nové místo pro zřízení nového hřiště, a to na staré vybrané pískovni p. Josefy Havlíčkové, které už není v té výměře, jako bylo hřiště staré. Paní Havlíčková dostala 9 000 Kčs již nové měny, to znamená, že dostala za 1m² 2,50 Kčs staré vybrané pískovny. Kdo jí tuto cenu určil, nevím. Úprava toho hřiště stála 15 000 Kčs, všechno již v nové měně. Byl jsem tehdy pověřen MNV jako dozor při úpravě nového hřiště, a také jsem zapisoval odvezený písek, který odváželi občané pro svoji potřebu. Z pískovny se při úpravě hřiště odvezlo 200 m³ písku. Jak se toto mezi občany vyúčtovalo, není mi známo. Od této doby uplynulo již 24 let a nevím, jestli už je hřiště přepsané z bývalého majitele p. Havlíčkové na jednotu ČSTV.

V roce 1954 jsem byl ze zdravotních důvodů poslán na invalidní důchod, a tak abych tak nečinně nežil, vstoupil jsem znovu do tělovýchovné jednoty a stal jsem se jejím právoplatným členem. Nevykonával jsem činnost jako aktivní člen při cvičení kvůli mé nemoci, ale zapojil jsem se do funkce pro rozvoj ČSTV. Byl jsem zvolen do výboru a při výroční členské schůzi jsem byl zvolen pokladníkem a zároveň i hospodářem. Byla to, řeknu vám soudruzi, perná práce, ale já jsem byl důchodce a měl jsem na tuto práci čas, a tak jsem dával vše dohromady. Podle dokladů, které jsem přebral od starého pokladníka, nás bylo všech členů 114, a to bylo 27 mužů, 22 žen, dorostenců, žáků a žaček 65, tedy celkem 114.

Nejhorší to bylo s tělocvičnou, tenkrát se cvičilo u Věntusů, to je ten sál na patře, o kterém jsem se již zmínil vpředu, že už dosloužil veřejným účelům. Byly přitom ty samé potíže, jak jsem se už zmínil vpředu, co jsme zažili v první republice, jak jsme se namáhali, jestli jsme chtěli existovat. Ještě horší bylo vybírání příspěvkových známek. To znamenalo sebrat tašku pod paži a jít po vesnici, po všech členach a zebrat ty příspěvkové korunky, a to ještě někteří členové odmítli zaplatit a řekli, že nejsou v jednotě, že už se dávno odhlásili. Někteří byli tak slušní, že zaplatili a hned se odhlásili s odůvodněním, že není žádná tělocvična a skoro žádného nářadí, že pro co tam mají chodit. Ti, co ještě v jednotě zůstali, tak při každém takovém vybírání příspěvků bylo mně vytýkáno, kdy bude nějaká řádná tělocvična a pořádné nářadí a hlavně cvičitelé ze starších členů, kteří by se vzali na starost žactvo a dorost. Byli na výročních schůzích zvoleni starší členové pro tyto věci, ale brzy je to omrzelo pro nedostatečnou tělocvičnu a pro nedostatečné nářadí a ještě jiné nepříjemnosti.

Cvičilo se tehdy v tom hostinci, co má ten sál na patře. Tehdy ho mela ve správě pohostinství Jednota. A když se tam kluci zacvičili na hrazdě nebo skákali přes můstek, tak pán vedoucí pohostinství jim přišel vynadat nebo je ze sálu vyhnal. (Bylo to u Věntusů).

zdroj: paní Miluška Pchalková; přepis do digitální podoby zajistila Věrka Kubínová; autor: Josef Pchalek

sdílet kroniku na
Facebooku

kroniku zpracoval pro web
David Závěšický (2016)