historie Suchých Lazců

Kronika Tělovýchovné jednoty v Suchých Lazcích 1919 - 1976

kronika část 5.

stránkování v kronice TJ Suché Lazce

Tím odešla i nálada na docházku do cvičení a omrzelo takové jednání i cvičitele a jednota usínala, mladí lidé z jednoty začali odcházet za jinou zábavou. Někteří jezdí na motorkách, někteří navštěvují hostince denně. Však byly u nás dva, byly pěkně zařízené i dost zásobené a tam se mládež vzdělává.

Na MNV měli malý zájem o ČSTV a její rozvoj, toto jich moc nezajímalo, dokonce mi bylo řečeno, že jsme jen pro ostudu při MNV. A tak tělovýchovná jednota byla opomíjena a došlo to tak daleko, že ten sál u těch Věntusů na tom patře, byl ředitelstvím Jednoty se sídlem toho času v Hlučíně, jejich stavebním technikem uznán jako závadný pro užívání k veřejným účelům a jednou provždy uzavřen. Tehdy jsem zajel osobně do Hlučína na ředitelství, jestli je to pravda o uzavření toho sálu. V Hlučíně mi ukázali zápis o kontrole této místnosti, že byla uzavřena z bezpečnostních důvodů. A tak se tělovýchovná jednota dostala do svízelné situace. Začal jsem usilovat, že přejdem do toho druhého hostince u p. Josefa Lusky, o kterém jsem se již zmínil, že má sál po opravě v přízemí. Tehdy, když jsme tam chtěli jít, ještě opravený nebyl. Ale ani tam jsme nic nepořídili, i tam nastaly překážky. Když se u nás založilo JZD, zabralo tento sál pro sebe jako místnost pro schůzování a používali ho i jako skladiště pro družstvo. Předseda JZD zakoupil v Opavě z kina Svobody sklápěcí stolky, když se toto kino bouralo a tyto stolky našroubovali do sálu u p. Josefa Lusky na pevno. A tym byla cela věc pro tělovýchovu vyřízena. A tak byla tělovýchova postavena vedle své činnosti a mohli jsme cvičit na cestě nebo na hřišti. Ze Sokola odcházeli jeden člen za druhým pryč a tím se jednota oslabila a hrozilo jí úplné rozpuštění. Z okresu toto nedovolili, ale také nikdo k nám nepřišel z okresu vyřešit těžkosti a problém s tělocvičnou. Tehdy jsem udělal poslední krok a zašel jsem za předsedou JZD a předsedou MNV, aby se ty stolky z toho sálu odstranily a zřídila se tam tělocvična a aby už byl problém s tělocvičnou jednou provždy vyřízen a natrvalo skoncováno s potížemi v jednotě. Moje vyřizování a domlouvání nemělo žáden úspěch, nikdo ho nebral vážne a na stolky nedali ani sáhnout. Že prý to dalo tolik práce, než se přišroubovaly, a že máme jít, kde chcem.

Tenkrát jsme už ve výboru jednoty rozhodli, že se jednota rozpustí a definitivně rozejde. Okres toto zase nedovolil a také nás v ničem nepodpořil. A tak na MNV dali hlavy dohromady a usnesli se ještě pro horší přehmat, jako v tom hostinci s těma stolkama. Rozhodli se pro zřízení tělocvičny ve zdejší škole. Když jsem se toto dověděl, radikálně jsem se proti tomuto rozhodnutí postavil. Jak ve výboru Sokola, tak také v komisi pro výstavbu při MNV, ve které jsem byl jenom jako přizvaný člen z řad občanů (tj. jako páté kolo u vozu). Svolala se členská schůze Sokola, na kterou přišlo jen několik mladých kluků, nechalo se o tělocvičně hlasovat. Já jsem tam také byl, ale nehlasoval jsem, ještě jsem domlouval předsedovi, aby od toho upustili, že z toho budou nedozírné následky, ale já byl sám a tak padla klec. V komisi pro výstavbu při MNV přišel předseda už s hotovou věcí, tam se se mnou ani moc nebavili, předseda mi řekl, že mám jít do háje, aby si spravil nervy, a bylo po všem. Soud nad školou byl vykonán. Sestavila se dobrovolná brigáda, na školu se vrhli, byt rozkopali a tam, kde byl ten byt pro učitele, udělali mateřskou školku, a kde byla školka, zřídila se ta ubohá tělocvična. Do té tělocvičny musela se dát nová podlaha, dělalo jí zdejší JZD. Ovšem jen slepou podlahu pod parkety a pak i parkety. Když jsem já tam přišel a viděl jsem tam navozené to staré dříví na ty pražce a staré prkna na tu podlahu, tak jsem se zase pustil do těch tesařů a navrhoval jsem, aby se tam dal beton a izolace z lepenky a asfaltu, že tam není sklepu, že se do té podlahy dá houba a ještě to staré dříví. Ti lidé mi řekli, že když tam nedělám, že jim nemám co poroučet, že od toho jsou jiní páni. A skutečně, jak jsem předvídal, tak se také stalo. Ta houba tam skutečně přišla a tu podlahu zničila. Podlaha vydržela pouhých 12 let a šla do háje. Dělala se v prosinci 1963 a v roce 1975 už byla zase z tělocvičny vyházena. Stála 10 000 Kčs, které zaplatila hospodářská správa okresu ČSTV. Kdo nese za tuto věc zodpovědnost? Myslím, že MNV, ten je investorem při výstavbě tělovýchovného zařízení. A jací tam sedí lidé, taková je práce a její výsledky.

Tím, že se zřídila tělocvična v té škole, se nic nezískalo, ani se nic nezměnilo. Je to tam maličké a tělovýchova stejně upadá, nevede to k dobrému. Byt pro učitele se rozboural, tím se docílilo toho, že dneska nemáme stálého učitele v naší obci. Dnes učitelé k nám dojíždějí, každý si udělá své hodiny a tím vše skončí. Když jsme měli řídícího učitele ve škole, byl pořádek kolem školy, bylo i více kultury, které se s dětmi dělalo, sbíral se železný šrot a jiné suroviny. Dneska to ze dvou třetin pohlcují skládky rumoviska. Jak jsem se již zmínil, že tato tělocvična nepatřila do školy, mohla se tam zřídit, ale jenom pro školní děti, které tu školu navštěvují. Veřejná tělocvična tam nepatřila, je to tam maličké, není tam školníka ani učitele, kteří tam kdysi bydleli a byli udržovateli pořádku. Škola je teď zpustlá, a když tam přijdou cvičenci ze Sokola a není tam cvičitel ze starších členů, tak je cirkus hotový. Ti starší se tam aji zakouří a potom tam cvičí školní děti.

Ti, kteří toto navrhli a zřídili, musejí teď přiznat, jak velké chyby se dopustili, která bude dlouho trvat, než se napraví. A kdo ji napraví? Někteří už z MNV odešli, i ze Sokola vystoupili a říkají, ať se teď lámou hlavu jiní, tak říkají někdy u pivečka. Po zřízení té tělocvičny v té škole, byl jsem na 1. plenární schůzi MNV v roce 1964 a byla tam přítomna i poslankyně soudr. Turečková za opavský okres, která řekla "5krát jste se měli rozhodnou a ještě jste neměli tento byt rozbourat, poněvadž nový už tak lehko nezískáte" a měla pravdu.

zdroj: paní Miluška Pchalková; přepis do digitální podoby zajistila Věrka Kubínová; autor: Josef Pchalek

sdílet kroniku na
Facebooku

kroniku zpracoval pro web
David Závěšický (2016)