historie Suchých Lazců

Kronika Tělovýchovné jednoty v Suchých Lazcích 1919 - 1976

kronika část 6.

stránkování v kronice TJ Suché Lazce

Došlo i na mé slova, kterými jsem je varoval, aby ten byt nebourali a vyhodili ty stolky z toho sálu u p. Josefa Lusky a zřídili tam tělocvičnu a byl by pokoj jednou provždy. Neposlechli mě a šli za svým nerozvážným cílem. Tím žádné úlevy v jednotě neudělali, jedině se omezila kultura v naší obci, že nemáme stálého učitele, který ji vždycky s dětmi prováděl společně s tělovýchovou. Dokud nebude u nás v naší obci tělocvična, kterou bude vlastnit ČSTV , nedá nikdo tělovýchovnou jednotu dohromady, kdyby dělal, jak chtěl. Znám to ze svých vlastních zkušeností ze svých mladých let.

Dneska už není mladý člověk tak chovaný, jak jsme byli my, aby se tak pro vše obětoval, jako jsme to dělali my. Dneska ti mladí by nezahráli divadlo v přírodě, poněvadž není v nich ten elán a ta obětavost, co byla kdysi v nás.

Když jsem byl zvolen pokladníkem v roce 1960, nechal jsem nakreslit plánek na postavení šaten na našem hřišti. Máme hřiště na svahu, a tak jsem uvažoval postavit šatny celé podsklepené. Terén se k tomu projektu hodil, je jako stvořený pro sklepy. Ve sklepě jsem chtěl udělat kuželnu, koupelku pro ženy, koupelku pro muže, záchody pro ženy i pro muže, skladiště pro nějaké palivo, pro lavky a stolky, potom takovou místnost pro podávání bufetu. Nahoře měly být šatny pro ženy, šatny pro muže, skladiště pro míče a veškerou výstroj, která se potřebuje při různých hrách, při veřejných vystoupeních, potom takovou místnost pro první pomoc v případě nějakého úrazu při sportovních hrách. A také klubovnu pro schůzování, hraní košíkové a ping-pongu a jiné menší zábavné hry.

To jsem všechno měl naplánováno, jen jsme uvažovali, kde na to vzít peníze nebo materiál. A tu se nám naskytla příležitost v Opavě pro tento účel, bouračka. Měl se zbourat hotel U červeného raka v Opavě, a tak jsme na to šli. Předseda Sokola to všechno vyřídil, a tak jsme ji také dostali. Já jsem byl pověřen vést tyto práce, aby se tam nikomu nic nestalo, poněvadž s mladými lidmi se to musí umět, držet je na otěži, na uzdě. Bouračka začala 20. října 1964 a skončila 29. března 1965, získali jsme tam materiálu 46 fur v ceně 50 000 Kčs. Na hřišti jsme měli podle mého odhadu 35 000 kusů cihel. Dřevěný materiál jsme měli zajištěný u jednoho zemědělce ve stodole, měli jsme okna, dveří i se zarubňama, okna všechny zasklené, dříví na střechu, na stropy, no zkrátka všechno, jenom začít stavět. Byl jsem tak šťastný, že se nám dílo povede, a že tělovýchovná jednota bude mít místnost, která jí bude patřit, a ve které bude mít aspoň trochu zábavy.

Odpracovalo se v té Opavě na té bouračce 1 400 hodin jenom od mladých kluků, kteří byli v Sokolu. Já jsem tam jezdil každý den ještě s jedným důchodcem, kterého jsme museli platit z pokladny Sokola. Přes týden jsme to bourali a připravovali na odvoz v sobotu a v neděli. Dříví jsme odváželi hned po vybourání kvůli zlodějům. Ani nevíte, jakou jsem měl radost, že se plán povede a že budou stát u nás krásné šatny, jaké by neměli možná v celém okrese Opavském v jednotách.

Stále jsem také uvažoval, že by nebylo na škodě opravit ten hostinec, co byly v něm ty stolky našroubované. JZD se zřídilo skladiště v jiném objektu a v roce 1963 ve žniva tak pršelo a v JZD neměli kde sušit obilí, tak ty stolky z toho sálu odstranili a sušili tam žito. Po žnivách sál opustili, vrátili ho majiteli a už neměli oň zájem. Když jsem skončil tu bouračku v té Opavě v roce 1965 na jaře v březnu, zašel jsem za majitelem p. Josefem Luskou mladším a navrhoval jsem mu, že by jsme opravili ten hostinec z toho našeho materiálu a že by jsme tam přešli cvičit z té školy. Josef Luska mladší s tím ihned souhlasil. Říkal mi, že mám přijít s předsedou Sokola a že sepíšem smlouvu, že nám ten sál dá k dispozici za údržbu, že on nemá peněz na opravu té budovy, že má ještě dluh, že neví, co s tím udělá. Když jsem s tím přišel za předsedou Sokola, ten nechtěl o tom ani slyšet, že do soukromého majetku nesmí přijít ani cihla, že je tělocvična ve škole a basta. A tak z toho sešlo a měly se stavět ty šatny na tom hřišti.

Když jsem tu opravu toho hostince navrhoval v komisi pro výstavbu při MNV, tak mi bylo stejně odpovězeno, že máme tělocvičnu ve škole, že co pořád chci. A tak se měly stavět ty šatny na tom hřišti, o kterých jsem se už zmínil vpředu. Povolení bylo vyřízeno ještě v roce 1965, se stavbou se mělo začít na jaře 1966. Všechno bylo připraveno, jen měl přijet buldozer a odhrnout ornou zem a mohlo se začít se stavbou základu pod šatny. Bylo už koupeno i 50q cementu pro betonování základu pod šatny.

A teď vám napíši, jak byl plán výstavby šaten zmařen nerozvážným jednáním MNV, jak jsme byli o tak těžko získaný materiál připraveni MNV. Z místního národního výboru se ani jeden člen ani hodiny nezúčastnil na té bouračce v té Opavě, ale když byl materiál na hromadách pro výstavbu šaten, které jsem chtěl postavit na hřišti, tak o něm rozhodovali všichni, jenom já ne, já jsem neměl právo!

V roce 1965, bylo to někdy ve žniva, šli se koupat do řeky Opavice kluci z naší vesnice. Koupali se u splavu Štítinského náhonu a jeden z těch chlapců se již nevrátil, utonul pod splavem. Byl to kluk p. Ludmily Štalmachové, jmenoval se Jiřík, byl také členem Sokola. Nebyla to první ani poslední oběť u tohoto splavu, co si pamatuji za svého života. Toto utonutí vyvolalo veliký rozruch v naší obci a byla to smutná zpráva v celém okolí. Vznesla se z toho i velká kritika, že všechna mládež v celém okolí se nemá kde koupat, nemá bezpečného místa pro koupání. Padaly různé řeči i návrhy mezi občany na zřízení nějakého místa bezpečnějšího pro tu mládež, aby už ti rodiče přes ty letní měsíce neměli obav a nežili ve strachu o svoje děti.

---

---

zdroj: paní Miluška Pchalková; přepis do digitální podoby zajistila Věrka Kubínová; autor: Josef Pchalek