historie Suchých Lazců

Rodinná kronika Antonína Malíka 1890-1942 - Una harum ultima

stránkování v kronice "Una harum ultima"

Autor: kronikář Antonín Malík

Str. 11.

s hrdostí se postavil prací svou do řady demokratických národů světa. Taková je jednotná a svorná vůle národa! Na tomto odhodlání nezmění ničeho ani zlovolně rozněcované zášti v národech sousedních, ani zneužité slzy nevinných matek u žen, ani zvýšená soustava vyhladovací vůči všem jeho vrstvám. A jsou marny všechny pokusy národ rozraziti neb jeho pevnost podlomiti hrozbami.
Národe Československý
Shromáždili jsme se zde jako povolaní zástupcové Tvoji, abychom nahoru i dolů manifestovali, že všechen národ je sjednocen tak, jak toho dějiny Tvoje nejsou pamětníky, stojí jako žulová hradba za vším tím, co tvoje poselstvo v památných svých historických deklaracích zjevilo. Tak zde stojíme! A v pevné, nezlomné důvěře ve vítězství práva nad násilím, svobody nad porobou, demokracie nad výsadami a pravdy nad klamem ve velikém rozhraněním dějin světových.
----- Zvedáme ruce své -----
a při drahé památce předků před očima vzkříšeného národa a nad hroby padlých v mohutném souzvuku všech duší svých
----- Slibujeme ------
dnes a pro všechnu budoucnost. Zůstaneme, kde jsme stanuli! Věrní v práci, věrní v zápase, věrní v utrpení, věrní až do hrobu! Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme až pozdravíme samostatnost svého národa! Zdrav buď národe československý! Zůstávej ratolestí rostoucí, příjdiž čas Tvůj! Rostiž a vzkvétej svobodný ve vlastech svých a ve velké bratrské rodině národu světa pro štěstí svoje i pro blaho příštího osvobozeného lidstva!

Přísaha českého Slezska na památné Ostré Hůrce 22. září 1918.

Str. 12.

Dne 28. října 1918 byl prohlášen samostatný stát Československý. To bylo slávy a radosti, že národ Český setřásl jho Habzburku ze sebe. Dvouhlavé orly, znaky rakouského státu byly strhány a páleny, vůbec všechno co mělo znak rakouského němectví bylo zničeno. Veškeré města a úřady (jako: pošty, soudy, berní úřady a jiné), musely ihned konati služby v jazyku českém. Které města vzdorovaly byly obsazeny českými gardami (gardy se ustavily při prohlášení samostatnosti české), obyvatelé němectví viděli, že němectví jest odzpíváno vzdali se českému vojsku a podrobovali se nařízení českému. Ve Slezsku Opava nejdéle vzdorovala, přes šest týdnů kladla odpor neřízení, hromadili němci do města děla, strojní pušky, revolvery byly rozdávány a německé gardy soustřeďovány na obranu města Opavy. Dne 18 prosince 1918, vyslalo vojenské velitelství z Mor. Ostravy 2.446 mužů české gardy, jednu baterii děl, osmnáct strojích pušek. Všechno bylo dopraveno vlakem do Komárova, vojsko se seřadilo a pochodovalo říšskou silnicí k Opavě, před městem zaujali válečný postoj a vyslali do města vojenského atache s výzvou, aby se město vzdalo. Němci povolili, vzdali se bez jediného výstřelu. Ve tři hodiny odpoledne vlál český prapor z městské věže (radnice), vojsko vtáhlo do města za zvuku hudby. Všechny zbraně městu zabaveny a nastal klid. Dne 22 .prosince 1918 byl den pro národ československý památný. Přijel do Prahy z ciziny náš první prezident Tomáš Garique Masaryk. Tento den byl svátkem celého národa i u nás v Suchých Lazcích jsme oslavili tento den za účasti školních dítek a občanů zasadili jsme na návsi před hostincem Kubesovým (teď hostinec Luskův), dvě lípy na památku příjezdu prvního prezidenta do Prahy.
Mezi těmi lípami svobody byl postaven a odhalen pomník padlým vojínům v roku … dne 7. září. Pomník byl postaven z milodarů místního občanstva a občanů v cizině žijících. Rod Smějů z Ameriky poslal šest dolarů tj. 206 Kč. Já jsem byl předsedou výboru pro postavení pomníku padlým vojínům ve světové válce.

Str. 13.

Všem příslušníkům místní obce žijících v jiných obcích a za hranicemi, rozeslal jsem žádosti s přiloženou složenkou peněžního pozemkového ústavu v Opavě, kdo chtěl zaslal dar do banky. Celkem vybráno darů na pomník přes 12.000 Kč, ten obnos stal i pomník. Jak jsem uvedl na stránce osmé, že společný život, který se nám počínal vytvářeti byl hrozný. Ano byl, v červenci 1914 vypukla světová válka, hned v začátcích války začaly ceny všech životních potřeb rapidně stoupati, co bylo nejhorší, že začal hned jeviti se nedostatek všech životních potřeb a jiných potřebných věcí jako šatstva, obuvi, prádla a hospodářských věcí.
Po svatbě jsme se se svojí ženou pustili do boje se svým holým životem, já v práci ona doma, doškovou chaloupku, kterou měla naději zdědit žena, jsme oba udržovali v pořádku, takže jsme převzali starost o matku moji ženy a oba mladší sourozence Adolfa a Josefa, všech pět nás bydlelo pohromadě na předku. V zadních místnostech bydlel v r. 1915 Lexa Petr, pak moje matka se třemi mojimi sourozenci, Marii, Romualadem a Alfonsem. V roku 1915 se sestra Marie provdala, vzala si za muže Eduarda Kalíře rodem ze Svinova. Až do roku 1923 bydlel zde Adolf, bratr mojí ženy, oženil se a vzal se za ženu Annu Měchovou z Podvihova. Od roku 1926 obývala místnosti matka ženy až do roku 1936. Celých dvacet dva roků jsme matku vydržovali a její syny až se oženili, snášeli jsme to zatížení bez reptání, vždyť Bože museli jsme mnohokráte i mojí matce přilepšit. Co jsme pro ně učinili, bylo učiněno z lásky pro matku, přesto že měla každá svoje dítky, uskromnili jsme se v jídle, v bydlení jenom aby rodiny soulad a láska byly zachovány. A také soulad a láska byla a jest zachována vůči rodičům z obou stran a my k dětem a dítky k nám, neb byly toho svědky, že jedině v klidu, míru a lásce, může býti manželství šťastné.

Str. 14.

V roku 1914 dne 7 září narodil se nám syn, byl pokřtěný na jméno Václav. Kuchyňka malá v rozměru 1,50m x 2,70m, nábytku jsme neměli, v kuchyňce dětské lůžko, stolík, lavice a kolébka, ve světnici dvě staré lužka, šatník, kosňa, stůl, dva stolky a u stěny dlouhá lavice.
V roce 1915, 18. září, narodilo se děvče, dostala jméno Leopoldina, zemřela asi za půl roku. Musím připomenouti, že zde při k chaloupce nebylo nic, zhola nic, jenom došková chaloupka sama sobě, ani plota, jenom hnojiště 3x4 m, před dveřmi síně a od humen podél chaloupky doškový chlevík ze syrové cihly se šopkou na dříví a záchod. Scházela zde sekera, pila, motyka, srp, kosa, provaz, košík, zkrátka nic zde nebylo. Všechno jsme se koupili a pořídili. To nejhlavnější co jsme si zařídili a uchovali bylo – lásku k dětem, lásku k sobě a lásku k práci. Tyto tři věci zachovejte a přenášejte z pokolení na pokolení.
V roku 1915 v listopadu jsme odebrali chaloupku od matky a nechali přepsat na své jména každý polovic, zároveň jsme převzali knihovní a jiné dluhy a podíly nezletilých Adolfa a Josefa. Již z jara 1915 chopila se žena hospodárky, koupila kuru i kuřata, kůzle a na podzim od Adolfa Pchálka tele za 130 K, rakouských. Krmivo pro kozu a tele obstarávala žena z lesa. Hned se také koupilo potřebné, provaz, srp, vidle, kosu, hrábě a tragač. V roce 1915 v srpnu jsem onemocněl na tyfus, v listopadu jsem nastoupil znovu práci. V roku 1916 jsme najali pole na Strážnici od Dvorského. Na podzim toho roku jsme se koupili již krávu od řezníka Stibora za 6.400 Kor. (v roku 1913 stála kráva od 400-1200 K.) jalovici, kterou jsme se dochovali z toho telete, jsme prodali Stiborovi za 4.000 Kor. Rakouských. V roku 1917 jsme ji prodali do Komárova řezníku Ondřejkovi za 1.400 Kor. Ceny dobytku tak klesly, ale dluh učiněny 2.000 Kor. Na krávu zůstal v Raifaizence.

Str. 15.

Koupili jsme znovu tele z Nových Sedlic, znovu se lopotila žena a ja při ní. V roce 1917, 1. dubna se narodil další syn, dali jsme mu jméno František. V tomto roku započala hrozná bída, děti neznaly ani chleba, malý Frantík byl krmen mačkanými brambory, krupice nebylo a bramboru teprve ne. My jsme je neměli neb jsme neměli tolik pozemků a na sadbu bramboru. Teprve v tomto roku jsme najali na jaře pozemek od Zíky, tam jsem nosil brambory z Ostravy na sázení v kapse. Ale my jsme se bránili s mojí ženou co nám síly stačily, ona byla do práce jako drak, tak to šlo. Obě dítky Václava a Frantu jsem vzal na tragač, jeli jsme do lesa pro stelivo neb trávu, žena břemeno a na něm chlapec, já tragáč a na kupě trávy zase připásaného chlapce. Tak jsme rejdili den co den až ku "Kocurově lípě", za Dub neb až na "Koží hřbet", jak byli starší museli běhat za vuzkem. Až do roku 1919 neznaly dítky bílé pečivo, Václavovi a Frantovi jsem vždy ukazoval nový srpek měsíce – tak, že vypadaly rohlíky. Zaměstnany jsem byl na Ignacově jámě v Mor. Horách. Směny jsem střídavě, ráno, odpoledne a na noc. Po polední směně jsme se s ženou lopotili na poli, než jsem šel na odpolední, tak hurá do lesa do desíti a zase honem zpátky. V zimě jsem chodil do lesa dělat otýpky, odhazoval se sníh, žena dělala otýpky a já ořezával duby. Ořezal jsem pět stromů, máma zrobila dvanáct otýpek a klusem domu neb jsem musel na směnu odpoledne. Zdravi jsme byli, chuť k práci jsme měli, všechno šlo hravě.
V roce 1918 počali se vracet vojíni a legionáři, mladí vojíni znovu byli povoláni do zbraně na Slovensko proti Maďarům, české vojska zvítězila. Přišel rok 1919, bylo nutno pomýšleti na nějakou politickou práci, celé čtyři roky byly vyřazeny z jakékoliv politické a osvětové práce. Hned jsme obnovili politickou organizaci soc. Demokratickou, založili jsme Dělnickou Tělovýchovnou Jednotu.

Str. 16.

Já jsem se švagrem Čeňkem Smějou, začal obírati se myšlenkou družstevní, svolal jsem konferenci důvěrníků ze sedmi obcí, na konferenci se usneslo založiti konsum, svolali jsme veřejnou schůzi na které se nám přihlásilo 70 občanů za členy konsumu, kteří složili po dvaceti korunách vkladu. Na podzim roku 1919 otevřeli jsme prodejnu číslo 1. v domě Františka Směji č. … Zboží jsme pobírali z Chabičova, tam byla založena hlavní centrála třinácti prodejen, které jsme pomáhali se Smějou založit. Já jsem byl zvolen na schůzi členů předsedou dozorčí rady pro místní prodejnu. Veliké starosti dolehly v mnohem případě se zásobováním členů, kterých se přihlásilo dalších osmnáct. Mouka, cukr, sádlo a jiné poživatiny se vydávaly na odběrné lístky, které zanikly v roce 1921. Pak nastalo volné nakupování. Politická činnost započala v roce 1919 horečně stoupat, kde kdo se hlásil do politické strany sociál. Demokratické. Tato strana po válce hrála ve státě i v místě první roli. Čeněk Směja (já jsem mu trochu pomohl), založili jsme stavební družstvo, které vystavilo v roku 1921-1923 osm rodinných domků na zabraném pozemku bývalých německých rytířů se sídlem ve Štítině. Ve vystavených domkach bydleli tyto rodiny jako majitelé: V prvním domku čís. 114 - Šíma Valentin, v čís. 115 - Směja Čeněk, v čís. 116 - Anna Hrušková, v čís. 117 - Čeněk Holuša, v čís. 118 - Emil Směja. V dalších třech rodinných dvojdomkach bydleli, v čís. 123 - Bohumil Slaný, v čís. 124 - Jan Válek, v čís. 125 - Josef Lefenda, v čís. 126 - Josef Michalíček, v čísle 127 - Adolf Trubka, v čis. 128 - Adolf Kubesa, bratr mojí ženy.
V roku 1922 převzala místní prodejnu družstevní společnost "Budoucnost" , z Mor. Ostravy a také vystavila tato společnost krásný družstevní domek (prodejnu), na pozemku koupeného za 10.000 Kč, od rolníka Františka Halšky na návsi u školy. Do prodejny chodilo nakupovat196 členů a mnoho občanů, kteří členy nebyli. Družstevnictví v celém okresu bylo silně rozvětveno.

Str. 17.

V roce 1922 byl jsem zvolen do obecního zastupitelstva jako první radní. V této funkci jsem byl až do roku 1927. V roku 1923 jsem byl zvolen jako člen místní školní rady. V roce 1926 jsem byl zvolen za předsedu místní školní rady, jako předseda působil jsem ve školní radě až do roku 1938 (němci mě toto funkce zbavili). V roce 1932 jsem byl znovu zvolen do obecního zastupitelstva, setrval jsem tam až do roku 1938 (na rozkaz němců jsem byl této funkce zbaven). V tomto období od roku 1932-1938 co jsem byl v obecním zastupitelstvu jsem měl strašně těžkou hlavu, resorty které jsem měl přiděleny mně duševně vyčerpaly a nervově rozpoložily.
Jako člen obecního zastupitelstva byl jsem pověřen funkcemi: Předsedou školní rady, předsedou knihovní rady, předsedou osvětové komise, předsedou sociální komise, jednatelem hřbitovního výboru. Od roku 1929-1938 byl jsem obecním kronikářem. Strana sociál. Dem. Mně zvolila: předsedou klubu členů obecního zastupitelstva, předsedou výboru pro třicetiletou slavnost trvání strany soc. dem. a předsedou výboru pro postavení pomníku padlým vojínům. Rok 1938 ukončil všechnu práci politickou, družstevní, osvětovou a kulturní. Od roku 1938 žijeme v neklidném klidu, jenom vzpomínám, proč jsem pracoval! Jest možno aby byl všechno zdolal při práci v hornictví a kolem domácnosti? Ano, zhostil jsem se všech funkcí s uspokojením protože povinnosti o domácnost a práci přenechal jsem svojí ženě, která oddaně a do úmoru pracovala, aby nahradila moje ruce, které pracovaly pro cizí zájmy. Žena mi vždy říkala, "Jednou vzpomiš! že to co ty promrháš jiní nabudu a nic z té tvojí práce míti nebudeš." Teď co nám němci popřávají klidu, vzpomínám na slova ženy, pravdu mi mluvila! Já teď vidím, nic, zhola nic z toho není. Jenom vzpomínky na kus vykonané práce a hodně zanedbané povinnosti k dětem a domácnosti. Žena měla svatou pravdu.

Str. 18.

V roce 1924 jsme postavili příční budovu, stodolu a chlev. Cihlu jsme dali nadělat za humny na prvním záhonu od Luskového. Patnáct tisíc cihly se uložilo do pece, ale špatně ji vypálil, co to dalo práce, dovoz vápna, písku, štěrku (štěrk od Frant. Ulmana č. 66 zdarma), odvážka vykopávky ze základu a sklepa. Já jsem všechnu práci dělal při nočních směnách, co jsem se se ženou narobili víme jenom my sami dva. Všechny povozy při stavbě dělal můj křesníček Rudolf Juchelka z Pusté Polomi. Zednické práce provedl stavitel Jan Lacheta ze suchých Lazec. Budova stála 16.000 Kč (šestnáct tisíc).
V roce 1923 jsme koupili pozemek od bývalého stavení až ku hřbitovu. Pozemek má čís. Listu mapy 3, čís. parcely 103, knihovní čís. 86, místní trať, parcela čís. 758/15 1 ar 84 m. Prodáno Petru Lexovi na stavbu rod. Domku. Za humny jest čís. parcely 779/1 a čís. 779/2 v celkové výměře 62 aru 39 m. Pozemek koupený od Josefy Kubesové za obnos 6.000 Kč (šest tisíc Kč.). Další pozemek jsme koupili od Josefa a Ludmile Gracových z Přerovce v roku 1930 ve výměře 11 aru 52 m a 53 aru 30 m role má dvě parcelní čísla a sice čís. Parc. 710 a čís. 711 za obnos 8.500 Kč (osm tisíc pět set Kč). Koupili jsme si vůz, dali zrobit chomout na krávu (vůz stál 300Kč starší), chomout 200 Kč a teď se začalo hospodařit na svojim, s chutí se pracovalo přestože nás stíhaly nemoce a rodinné neštěstí. Všechno jsme překonali, přetrpěli, zapomněli na všechno strádání a svízele. Zdraví a víra v lepší budoucnost nám dodávalo síly, že jsme nepodlehli všemu utrpení, které se přehnalo přes naše hlavy. Každý z vás, každý založíte svoji rodinu, pamatujte aby jste svým dítkám našetřili sebemenší jmění, kdyby to bylo jenom pár korun! Když je odevzdáte jednou svým dítkám, uvidíte jakou radost způsobíte. My s matkou jsme nedostali nic, jak těžko se žije a strádá, poznáte jak nebudete šetřit, vaše dítky by teprve poznaly same na sobě váš ledabylý život. Kdo šetří má za tři.

Str. 19.

Naše zásada byla, všechno co konáme, konáme pro naše dítě. V roce 1914, 7. září narodil se Václav právě v hroznou světovou válkou, těžko se shánělo potřebné pro malého tvora na výživu, my jsme byli v těch letech nemajetní, všechny poživatiny se obstarávaly velmi těžko, mnohé a mnohé dítky trpěly podvýživou. Václav vychodil obecnou školu ve své rodné obci Suché Lazce pak nastoupil do měšťanské školy v Jaktaři, po vychození třech ročníků, pracoval nějaký čas při zednikách o učení neměl zájmu a pak nastala nezaměstnanost, která vyřazovala i mladé hochy z pracovního procesu i on se nemohl nikde uchytit. Teprve v roce 1932 byl vybídnut, aby se učil pekařem, my jsme mu v tom nebránili, měli jsme hned pochybnost o jeho schopnostech pro pekařství. Tedy nastoupil místo za pekaře jako učeň u jednoho mistra v Rychvaldě u Orlové na Těšínsku. Učení mu nešlo, vzali jsme ho domů, doma pracoval kde se dalo.
V roce 1934, 28 února Václav tragicky zahynul. Ve středu 28. února ve tři hodiny odpoledne vypravila ho matka s obilím (rež 50 kg) do Jaškového mlýna, aby obilí vyměnil za mouku. On jel. Místo do Jaška, odbočil do mlýna Šlofrového, ta změna se mu stala osudným. Do Šlofrového mlýna dojel v okamžiku, kdy se pokoušel mlynářský pomocník, Skupina se jmenoval rodák z Pusté Polomi, odplouti na lodíci přes rozvodněnou Opavici na druhý břeh pro dva muže, kteří si přáli navštívit Šlofrovu restauraci. Jelikož po Opavici pluly ledové kry, zavolal si Skupina na pomoc právě přijedšího Václava. Václav snad bez rozvahy do loďky nasedl, sotva odrazil asi šest metrů od břehu, uhodila ledová kra do loďky, (Skupina, který loďku řídil měl od loďky řetěz přehozen přes lano, které bylo napjaté na kolech přes Opavici), nesnesl nárazu,

Str. 20.

řetěz se mu z ruky vysmekl, loďku odhodilo, Skupina se pravou rukou zachytil lana, na kterém zůstal viset, ale loďku s Václavem unášel dravý proud ke splavu. Václav se snažil loďku dostáti veslováním ku břehu, kde byl náhon na mlýnské kolo. Zdálo se Václavovi v té hrůze a strachu před utonutím, že se zachrání skokem, odměřil si vzdálenost od břehu asi tři metry ku břehu se nemohl dostáti pro odboj vln, stanul na loďku a skočil ku břehu, nedocílil skokem břehu, kde z loďky vyskočil tam také do vody dopadl - a utonul.
Zprávu o neštěstí přinesl do vesnice Karel Carbol, který náhodou jel z Opavy. Do našeho domku přinesla zprávu slečna Klásková z Komárova. Doma byly jenom dítky, Heda a Toník. Já s matkou jsme byli v to odpoledne na poli v "Hlybucku", struskou. Přicházíme domů asi v 6 hodin a tu nám na cestě sděluje soused Josef Štalmach, aby prý jsme se nezlekli, ale Václavovi se něco u Šlofera stalo, že přijde později domů. Hned nás pojalo špatné tušení. V tom přiběhli k nám na cestu Heda a Toník s pláčem, že Václava odvezla záchrana do Opavy. V dalších pár minutách nám kdosi zděluje, že Václav se utopil.
Bože - nepřeji žádnému taku Jobovu zprávu, to byl … (zde chybí kus textů)
jako když člověka něčím uhodí, ja jsem zprávu, …
ale matka - ta se svezla k zemi jako podťatá. Hed …
matka s nimi, plakali k neutišení, ten výjev mne …
až do smrti. Příštím dnem jsme šli Václava k …
kolem rozvodněné Opavice jsme chodívali čtyři a …
lidi devět dní, pak jsme se vzdali naděje, že …
vůbec již nenajdeme. Smutné to bylo dni a noci …
Každý sebemenší hlomos nás rozrušoval, že již, již nám někdo nese zprávu, že jest nalezen. Byly to noci plné hrůzy a nejistoty v příští dny.

---

---

přepsal: David Závěšický(4.1.2025), skenování a zprac. pro web: David Závěšický